Jsem ročník, který to vše prožíval

Eva Veselá působila od počátku devadesátých let jako novinářka v regionálních médiích, později pracovala na pozici tiskové mluvčí. Vždy ji to táhlo k psaní, ať se jednalo o sloupky, medailonky zajímavých lidí, reportáže z atraktivního prostředí, nebo povídky. To poslední bohužel končilo vždy jen v šuplíku. Poslední roky ovlivnilo její psací zálibu přátelství s hradeckými houslaři, ze kterého se narodila publikace 100 let ateliéru Pilař v Hradci Králové. Kniha, která vyšla v minulém roce, u ni nastartovala další chuť k publikační činnosti. Například ve své nové knize, o které se budeme bavit v dnešním rozhovoru se vrací k zážitkům a příběhům, které pro ni život přichystal. Za ty roky je jich tolik, že jistě nezůstane jen u této novely. V hlavě se jí už teď rodí další a postupně vyplouvají na povrch momenty, které by ještě ráda zachytila.

1. Když se podíváme na anotaci vaší knížky, zjistíme, že jde o román balancující na hranicích několika žánrů od historického románu až po thriller. Jak tedy Mandarinku vnímáte vy? V jaké sekci byste ji pak ráda viděla v knihkupectví?

Určitě ne v sekci historického románu, na to bych si netroufla. Do thrilleru to má podle mého názoru také daleko. Nepouštím se příliš do drsných scén, včetně „zabíjaček“. Viděla bych to tak mezi románkem spíše pro ženy s určitou mírou napětí i romantikou prostředí.

2. Nastínily jsme i název knížky, který může, myslím si, dost lidí zmást. Spolu jsme o tom i mluvily, že tenhle název evokuje spíše romantickou knížku, než právě tak dramatický příběh jakého se pak v knížce dočkáme. Krásně s ním funguje i obálka, která je za mě velmi povedená. Co byste nám tedy k názvu a potažmo i ke vzniku obálky řekla?

Můj první, spíše pracovní, název byl „Amnézie“. A to proto, že hlavní hrdinka ztratí při úrazu hlavy dlouhodobou paměť (amnézie). Jenže mi tam stále naskakovalo slovo „amnestie“, což se mi tedy ale vůbec nelíbilo. Jakýsi středobod příběhu je strom mandarinky a jeho krásný sladký plod. Stromek zázračně přežívá v drsné horské krajině a podle zdejších lidí je to tím, že na samotě, kde se příběh odehrává, lidé zakopávali mrtvá zvířata k jeho kořenům. Dokonce tam záhadně zmizelo i pár lidí… Nápad ztvárnit takto jednoduše obálku mi ležel dlouho v hlavě. V krásné, červené a určitě i sladké mandarince se po rozloupnutí neukáží jednotlivé šťavnaté dílky k nakousnutí, ale lidský mozek. To je vlastně symbol ztráty paměti naší hrdinky. Výtvarnice Leyla Belarbi přesně vystihla to, co jsem si přála. Doufám, že obálka svojí barevností a možná i určitou obludností zaujme čtenáře a oni sáhnou po knize.

3. Já bych se dneska ještě ráda zastavila na té historické části vašeho románu. Nacházíme se totiž v poválečném Chorvatsku a řekla bych, že málokdo, pokud se o tuto tématiku nějakým způsobem hlouběji nevěnuje, ví, jak to v této zemi právě po válce vypadalo. Jak moc se změnila mentalita lidí, nějaká kulturnost... Takže se zeptám. Proč právě poválečné Chorvatsko? Přeci jen, i na dohledávání potřebných historických reálií, místopisu a dalších informací, to muselo být poměrně náročné ne? Minimálně časově.

Po sametové revoluci v devadesátých letech jsme konečně měli možnost vycestovat k Jaderskému moři. Většina z nás měla plnou hlavu změn na domácí půdě, a proto tak trochu zůstávalo stranou dění na Balkáně. Čekali jsme netrpělivě, až se tam zklidní válečná vřava, která skončila rozdělením Jugoslávie. Jen co utichlo bombardování, první odvážlivci vyráželi do Chorvatska na vysněnou dovolenou k nejkrásnějšímu moři v Evropě. Jsem ročník, který to vše prožíval, navíc jako novinářka jsem byla zvědavá, jak to vlastně v poválečné zemi bude vypadat. Když už jsem se pustila do psaní románu, který jsem zasadila do této doby, musela jsem si samozřejmě vyhledat i potřebné informace. To už dnes není žádný problém. V úvodu knihy jsem čtenářům trochu přiblížila válečné události provázející rozdělení Jugoslávie, samotný román se již válkou nezabývá. Dotýká se pouze některých lidí, kteří si z této doby odnesli šrám na duši.

4. Vy sama jste novinářka, stejně jako hlavní hrdinka vaší knížky. Najdeme tedy v příběhu i nějaké, řekněme autobiografické prvky? Zužitkovala jste při psaní vlastní zkušenosti, znalosti nebo třeba i zážitky právě z novinářské branže?

Neřekla bych, že zde najdete autobiografické prvky, ale pravda je, že jsem v těch devadesátkách skutečně jezdila do poválečného Chorvatska. Jako novinářka jsem pak popisovala, v jakém stavu se země nachází, jestli je tam bezpečno a vůbec jsem psala o všem, co v té době čtenáře před cestou na Jadran zajímalo. Mohu říct, že jsem zužitkovala řadu zážitků a zkušeností z těchto cest. Mnohé se právě odrážejí v mém románu. Novinářka Julie je tak trochu do určité míry mé druhé já. Ale je to skutečně smyšlený příběh

5. Mandarince se v kampani zatím daří, z čehož mám opravdu radost. Jaké s ní máte po vydání plány? Jste připravená na to, že ji budete vídat v knihkupectvích, že ji budou lidé číst, komentovat, hodnotit, že s ní sama budete někde vystupovat a podobně?

Zatím je předčasné uvažovat o tom, jaké budu mít s „Mandarinkou“ plány. Předprodejová kampaň je velice náročná a dovést ji až do fáze jejího vydání je opravdu těžké. Pokud se to podaří a „Mandarinka“ spatří světlo světa, uskuteční se můj velký sen. Vloni jsem sice vydala svoji první knihu o hradeckých houslařích „100 let ateliéru Pilař v Hradci Králové“, ale tentokrát se jedná o zcela jiný žánr. Až spatřím svoji „Mandarinku“ v knihkupectví, bude to nádhera! Určitě se o svoji radost budu ráda dělit s každým, kdo o to projeví zájem. Předběžně mám již domluvený křest knihy v Českém rozhlase Hradec Králové a na autogramiády se také těším. „Mandarinka“ se zkrátka rozběhne do světa, a to jí moc přeji. Já jsem ji napsala, ale teprve lidé jí vdechnou život.