Žahnutí do živého a společenská provokace

Literatura by měla nejen umět pobavit, ale taky nám přinést důležitá témata, ukázat, jak se jinde žije, čím vším si člověk musí projít aby byl šťastný a spokojený, kolik stojí lidské štěstí a pokládat čtenářům otázky, na které si bude přát odpovědi. Literatura by vyvolat debatu, třeba i soucit, chuť ve svém životě něco změnit a třeba i přehodnotit svoje priority. Tak by to zkrátka a dobře mělo být. Právě proto začali lidé psát, to je třeba si uvědomit. Je tedy dost smutné a tristní, že se i v dnešní době, která se pro všechno a všechny jeví jako svobodná a otevřená, dostává literatura a její tvůrci do postavení, kdy jsou cenzurováni a kritizováni za to, co svými příběhy chtěli sdělit a jaké důvody je k tomuto rozhodnutí vedli. I velká témata jsou očividně chválena a přijímána jen v případě, kdy jde o jakousi fyzickou i duševní čistotu daného problému.

Rakovina je vždycky popisována jako nemoc uzavírající postižené do chladných nemocničních pokojů, kde se na chodbách potkávají pacienti bez vlasů, duševní onemocnění zas s nekonečnými hospitalizacemi, vypolstrovanými místnostmi, pláčem a jizvami na zápěstích po xtém pokusu o sebevraždu. Příběhy s takovými hrdiny staví na nemožnosti se zamilovat, vést plnohodnotný život, užívat si v divadle nebo na pláži, dovádět na pouti. Primárně jde o to s nimi za každou cenu soucítit, litovat je od začátku do konce, promáčet slzami každou stránku knihy, ať už pláčeme nad jejich osudem nebo se dojímáme nad krásou a obyčejností těch malých prchavých okamžiků, které se mohou i přes to všechno užít. Čímž nechci říct, že jde o špatné příběhy nebo špatný přístup jakým je lze vyprávět, ale...ale je třeba si uvědomit, že jsou i další maléry, další problémy, které zabraňují lidem mít radost ze života, že jsou i nemoci, které nejsou cítit po nemocniční desinfekci. 

Přesně s takovýhle románem přišel nedávno i Jakub Stanjura a jak jsme mohli vnímat, - pokud tedy aspoň trochu sledujete dění na české literární scéně - dost lidí tím pobouřil a přivedl vyloženě do varu. Přitom...není nejmenšího důvodu se nad Medúzami rozčilovat a pohoršovat. Naopak. Tenhle příběh ve čtenářích, jak alespoň doufám, vyvolá přesně to, o čem jsem psala na začátku. Co na tom, že hlavní hrdinka nepřijde vlivem chemoterapie o vlasy nebo si nevylívá srdce a svoje traumata z dětství u psychiatra? To neznamená, že její nemoc, která ji na celé dny uvězní doma, která ji nedovolí pozřít nic víc, než pár piškotů, které se v jejích útrobách zkroucených křečí stejně dlouho neudrží a náplní jejího života se stává odpočítávání kapek na žaludek nebo vysedávání na záchodě, kde z ní odchází nejen stolice, voda a dost možná i vnitřnosti, ale i veškerá síla, vůle a život sám.

Právě s Medúzami navštívil i táborskou Jednotu a musím říct, že to bylo opravdu skvělé a velmi otevřené setkání. O knížce vám povím víc brzo v chystaném videu a rovnou říkám, že to byl skvělej text, kterej splňuje přesně to, co od kvalitního románu očekávám, což je nejen výjimečný a originální příběh, ale i nepředvídatelné a nešablonovité postavy, které mají silné osobnostní rysy, třeba i silně negativní, a především, především si vždycky přeju silní příběh, který po mě nesklouzne jako máslo po horký pánvičce, ale zanechá po sobě hluboké rýhy, vyprávěný jazykem, který plnohodnotně využije všechno, co nám čeština nabízí - poetičnost, pestrost, třeba i nepříjemně realistickou a naturální popisnost a až filmovou vizuálnost.

No a jestli ste Medúzy ještě nečetli, rozhodně doporučuju tuhle skutečnost napravit. Eventuálně si můžete pustit i audioknihu, která taky stojí za to - mám zrovna rozposloucháno a stojí to pekelně za to. A pokud jsem vás dneska nepřesvědčila o tom, že tahle knížka si opravdu zaslouží čtenářskou pozornost a přijetí, máte jedinečnou příležitost si Jakubovo povídání nejen o tomhle románu, ale i jeho tématu poslechnout v rámci další epizodě podcastu Skleněná slova.