Je třeba si ovšem uvědomit, že jakékoli trápení, úzkost, bolest a duševní diskomfort a nepohodu rozhodně nejsme povinni snášet věčně, konstantně a stylizovat se právě pro ten zmíněný výrok a za každou cenu do pozice siláka, který všechno zvládne, nic ho nerozhodí, každá těžkost je výzvou a cílenou zkouškou a...a tak. Naopak je hrozně důležitý mít na paměti, že v okamžiku přetíženosti, vyčerpání a pocitu "Už fakt nemůžu.", je důležité říct si o pomoct, nastavit pro okolí nějaké bezpečné hranice a nedovolit nikomu aby je násilně překračoval. Teď to možná vypadá, že kážu vodu, píšu víno, ale faktem je, že přesně v téhle pozici se nacházím už víc jak rok - pokud se budu bavit o intenzivní psychologické pomoci - reálně pak několik let, kdy sem samu sebe denně přesvědčovala o tom, že to přeci dám. Tohle si totiž člověk fakt nemůže říkat věčně. Všechno zlý vás v tomhle směru zkrátka jednoho dne dožene a pak můžete skončit s dost bolestivýma kousancema. Pokud ten střet vůbec přežijete.
Tomuhle tématu se věnuje i Kristina Ela Wölflein ve své autobiografické knize Skladatelka duše, která popisuje právě jakýsi autorčin duševní rozklad a následnou snahu o...no o znovusložení své rozpadlé duše, která vlivem závažného duševního onemocnění dostala docela slušně zabrat. A nebudeme si nic nalhávat, ani puzzle nesložíte za den, pokud nejste v týhle činnosti už zběhlej mistr a znovu dát dohromady něco tak křehkého a zranitelného jako je právě lidská duše, chce ještě více času, trpělivosti, péče a podpory, než dílky konzistentního obrazu vysypané z krabice. Ke zlepšení duševního zdraví se totiž navíc návod nedává.
Nicméně...právě díky tomuhle procesu si člověk může spoustu věcí ujasnit, snatovit si priority, vybičovat se k zásadním rozhodnutím a změnám a podstoupit třeba i nějaké radikálnější kroky, které mohou vést k výraznému zlepšení současného stavu. Odstřihnout toxického partnera, vyříkat si trable a neshody v rodině, třeba i změnit práci a trochu probrat ty pravé přátele od těch, kteří nás jen využívají ve svůj prospěch. Což taky není úplně od věci a člověk si kolem sebe tak nějak zlepší vzduch. Jasně, není to jednoduchý, bolí to, ale pokud má člověk vůli a odhodlání udělat jednou jedinkrát pro sebe něco velkýho a zásadního, je na místě vytrvat. Ono se to totiž fakt vyplatí.
Přesně tyhle motivy v téhle útlé, přesto velmi silné a intenzivní knížce najdete. A nejen o tom. Vše je tu podbarveno pravě duševním onemocněním, které celý proces uzdravování a sebeposkládání se poměrně dost komplikuje. Ono vyrovnat se s nějakým traumatem, bolestí, ztrátou nebo čímkoli, co nás víc emocionálně zasáhne je dost těžký samo o sobě a pokud má člověk právě ještě takovýhle přidružený problém, všechno se to jenom násobí. A je vlastně trochu třeba tenhle svůj, řekněme úděl nějakým způsobem přijmout, vzít ho na vědomí a pokusit se s ním žít co někdejší život. I na duševní onemocnění se totiž dá nahlížet ze dvou úhlů. Může být prokletím i darem, učitelem i mučitelem, silným spojencem i agresorem, který ubližuje.
Všechny tyhle polohy a aspekty duševního rozkolu tu najdeme a to ve velmi upřímné, otevřené a do průhledného celofánu zabalené osobní zpovědi, která nikoho nemůže nechat na pochybách. Což třeba já osobně na literatuře tohohle typu oceňuju vůbec nejvíc. Právě otevřenost, autenticita a upřímnost k sobě i ke čtenářům, dělají z těhle knížek to, čím mají být. Boj s duševním onemocněním je totiž skutečně boj s velkým B a mnohdy vůbec nezáleží na tom, jestli v těm vyhrajeme či nikoli. Často je totiž zásadnější a vlastně i odvážnější tyhle věci přijmout, naučit se s nimi fungovat, plnohodnotně žít a vzít jejich projevy jako součást života. V tu chvíli totiž člověk dojde skutečný úlevy a plně porozumí sám sobě.
Komentáře
Okomentovat