Doba po transferu a podpora na jedničku

Každá doba po transferu je dalším, extrémně náročným a emocně dost vypjatým časem. V tomhle si dovolím tvrdit, že je obecně čekání na pozitivní těhotenský test a těhotenství obecně hodně jiné, než když jde o tu "přirozenou" cestu - na tohle téma plánuju časem i nějaké video, kde bych tyhle dvě věci zkusila nějak porovnat a říct vám, v čem vidím rozdíly a proč, takže se klidně ptejte, pokud k tomuhle tématu něco máte. Během těch čtrnácti dnů, kdy spousta z nás zůstává doma a v klidu - spíš tedy fyzickém, než psychickém - se totiž může stát naprosto cokoli. A nelze to nikterak ovlivnit. Je jedno jestli člověk celou dobu leží, chodí na procházky nebo se rozhodne fungovat úplně normálně, nic z toho nemůže výsledek ovlivnit - a my to moc dobře víme.

Pocit, že se ve vás něco děje, že hormony - podpořené ještě léky z kliniky - pracují na plné obrátky aby mohly vloženému embryu uhnízdit se v děloze a začít tak pomalu žít svůj vlastní, pro zatím skrytý život, je totiž tak nějak obousměrný. Na straně jedné jsou to emoce pozitivní, - radost, těšení, takový to příjemný napětí srovnatelné s dětským čekáním na zvoneček o Štědrém večeru - na straně druhé je tu hromada obav, velký strach, že to zase nevyjde, cuknutí s každým zvlhnutím kalhotek i návštěvy toalety, kdy se děsíte toho, že zas objevíte kapky krve, které můžou znamenat konec. Je to ohromnej stres a nápor, který může člověka úplně paralizovat - zvlášť, když nejde o první IVF, ale máme za sebou víc pokusů a stejně tolik ztrát. Strašný je, že tyhle myšlenky nejdou ani při sebelepší vůli vypnout nebo přehlušit, i když by si člověk nakrásně přál.

V tomhle směru sem od začátku čekala, že to nebude úplně prdel, ale vzhledem ke všem mejm zdravotním problémům, diagnózám a času strávenýho v nemocnicích a v posteli s nějakejma chorobama, sem si říkala, že to budu zvládat tak nějak líp, věděla sem, že se dokážu zabavit, - s knížkama, pointovýma projketama, filmama, psaním... - že mi ten čas čekání uteče jak nic a hotovo a reálně se tak vlastně děje, ale emočně to s každým dalším pokusem začíná bejt horší a horší. Zvlášť teď, ke konci, kdy se má všechno ukázat, rozhodnout a navíc...navíc člověk moc dobře ví, že ani ty dvě čárky nezaručují úspěch a vítězství. Je fakt, že mi s tím vším bordelem v hlavě i ze života hodně pomáhají terapie na Hedepy, - tady bych chtěla na vás všechny, kdo máte nějaký problémy, starosti nebo trápení abyste se nebáli říct si o pomoc a začít s tím vším pracovat, ať vás to nesežere zaživa, tady máte kdyžtak kód na 200,- na první terapii (835A6F36), aspoň to zkuste, za to nic nedáte :) - jenže tu sem si, poměrně nerozumně, musím přiznat, posunula až na začátek dubna, čímž sem trochu narušila svůj běžný čtrnáctidenní rytmus. A upřímně, začátkem tohohle týdne sem toho dost zalitovala, protože sem cítila, že nějaká podpora a návodnost, jak s těmihle pocity pracovat by mi dost pomohla.

Tady ovšem v pravou chvíli přišla pomoc a podpora přímo od Pronatalu, který právě v těchto dnech získal poměrně prestižní ocenění Patient-Centred Care Clinic 2026, který uděluje European Fertility Society klinikám, které staví pacienta opravdu do centra péče – nejen po medicínské stránce, ale i v komunikaci, podpoře a organizaci celé léčby. No a rovnou i dokázali, jako už mnohokrát předtím, že ho získali naprostým právem. S klinikou, svojí lékařkou i všemi, kdo pro Pronatal pracují na nejrůznějších postech totiž moc hezky a za mě i efektivně komunikuju i na sociálních, díky čemuž se mi ozvala jedna z jejich psycholožek a ze dne na den mi nabídla formu telefonické terapie, podpory a přesně toho druhu péče, kterou v tomhle období potřebuje kdejaká ženská. Něco takového určitě neberu jako samozřejmost a musím říct, že v tu chvíli mi to ohromně pomohlo.

Probraly sme přesně to, co mi v tu chvíli tak nějak zasíralo hlavu i způsoby a techniky, kterými se dá s těmihle myšlenkami a pocity pracovat. Těch možností bylo záměrně více, protože každému sedne něco jiného a vzhledem k tomu, že se spolu osobně neznáme, těžko se odhaduje, co je tak vhodný v rámci mojí povahy a nějakýho životního nastavení - někomu sedne něco kreativnějšího jako je psaní nebo kreslení a zaznamenání tak těhle pocitů právě touhle formou, někdo je spíš na meditace nebo afirmace, někdo raději nějakou formu pohybu a cviků, které se i přes tenhle křehký stav dají dělat. Je toho zkrátka dost, co se dá dělat a je skvělé, že si každý může vybrat to svoje. Jen k tomu uvědomění si člověk občas potřebuje trochu navést, slyšet slova podpory, účasti... Tím spíš pak člověka, který přesně ví, čím si procházíte a jak strašnej haluz to je.

Tady je totiž opravdu hrozně třeba myslet hlavně na sebe, i když to pro vaše okolí může být nepochopitelný. Pokud si tedy prochází tím, co já, máte za sebou jeden, dva nebo i vícero neúspěchů a celý proces IVF se vám nekonečný, třeba občas i beznadějný a psychicky je pro vás to nejnáročnější období v životě, nebojte se komunikovat tyhle pocity s klinikou, nějakým odborníkem na lidskou duši a otevřít se myšlence na odbornou pomoc. Protože právě tady, v tomhle procesu a jeho jednotlivých etapách si sebepéči a podporu ve všech směrech zasloužíte víc, než kdy jindy. I v tom se totiž může skrývat cesta k úspěchu. Nebo je to minimálně jeden z jejích úseků. Tak na to myslete. Psychické zdraví a pohoda se totiž pořád ještě extrémně podceňuje, i když je to, tak nějak základ všeho.