Láska, kterou ani čas nezlomil

Vy mě znáte. A tak moc dobře víte, že na velkou romantiku mě moc neužije. Ani v životě, natožpak ve filmech, knihách nebo seriálech. Nicméně, ze své praxe vím, že přesně tyhle příběhy sou mezi ženskými čtenářkami tak ohromně oblíbené, že nemají sebemenší šanci vymřít. No, o jednom takovém bych vám dneska ráda něco napsala, protože je mi jasný, že i někdo z vás může patřit do téhle skupiny čtenářů. Navíc, mnozí z nás touží prožít právě takovou lásku o jakých se v těchto románech píše, sní o muži, pro kterého budou vším, o lásce, kterou nikdo a nic nezlomí a o pohádkovém "a žili šťastně až do smrti". Tady často opravdu nezáleží na tom, jestli je člověku šestnáct nebo o deset, dvacet třeba i třicet let víc, tohle je sen, který když jednou zapustí do kořeny do našeho srdce, nezabije ho ani ten nejsilnější round-up, který se dá na trhu sehnat. No, takže dnešní článek je pro všechny věčné romantiky, beznadějné snílky a pro ty, kteří ještě stále hledají svého prince.

Za svůj život sem byla bezhlavě zamilovaná všehovšudy dvakrát. Oba ty muže sem měla a u obou mi bylo jasný, že to do ráje nepovede. Ne, že by to byli špatní kluci/muži, to vůbec ne, v mým životě pořád zaujímají svoje místo a rozhodně nemám v plánu je z něj nějak vyhazovat, ale...ale každý sme měli jinou životní cestu, řekněme. Nicméně mám radost, že sou šťastný a spokojený a vedou život, jaký chtěli žít, daří se jim a víme o sobě, což je je opravdu důležitý. jenže takový štěstí nemá každá. Třeba taková Mia, věčná romantička, která chce v lidech vidět jen to dobré a jakýkoli zlo spíš popírá, než že by jeho existenci vzala na vědomí, takový štěstí neměla. Zamilovala se totiž do člověka, který za to vůbec nestál. A nestál by za to i v případě jiné ženy, protože... No, z netvora zkrátka prince neuděláš, v tom nám pohádky trošku lžou. Alex je totiž poměrně bezcitnej, do sebe zahladěnej, manipulativní a agresivní sráč - pardon, za ty výrazy, ale v tomhle případě si skutečně netřeba hrát na slušňáky. Jo, Leo je vlk v rouše beránka, doslova a svoji kůži svléká velice pomalu a neochotně.

Teď ste se možná trochu zalekli toho, že vám tady balím drsnej, psychologickej thriller do zlatýho pozlátka romantických románů, ale tak to není. I když tenhle Miin vztah je pro celou knížku samozřejmě důležitý, nehraje tak docela prim. Na scénu totiž, v tu správnou chvíli samozřejmě, přichází Leo, její stará láska z lepších časů, rytíř na bílém koni, který ji v lesklé zbroji zachrání. Snad. Sám si totiž musí dát vlastní život do pořádku a má, řekněme, jistý plán, kterým se míní pomstít těm, kteří mu kdysi dost znepříjemnili život. Teď se vrací jako úspěšný, bohatý, přitažlivý muž, který má nejen dostatek peněz, ale i moc a vliv v těch správných kruzích. A hodlá je plně využít ve svůj prospěch. Jasně, i u něj v tuhle chvíli můžem začít pochybovat o charakteru a volbě těch správných rozhodnutí, ale mužská ješitnost je zvláštní věc, který sama tak úplně nerozumím. Třeba v Leovým smýšlení naleznete zalíbení a pochopení. Nicméně, v jeho očích si dotyční zaslouží trest a pomstu sladkou jako cukrová vata, tak mu to nebudeme zakazovat, že?

Jiřina Ptáčníková ve svém románu skvěle kombinuje prvky psychologického románu a poctivého romantického příběhu a i když bych osobně ocenila víc té psychologické části, než té romantické, je Tajemný cizinec vlastně moc dobrým začátkem pro úspěšnou dráhu žánrové literatury. Autorka očividně moc dobře ví, jaký příběh chce vyprávět, kam bude jeho děj směřovat a ví o to, jaké mají jeho postavy být aby byl funkční jako celek, uvěřitelný a zahrál na ty správné struny cílových čtenářů, no spíš asi čtenáře vzhledem k žánrovému zařazení. Dala tak vzniknout románu plného lásky a zloby, zrady i nenávisti, usmíření i dojemných návratů a každým z těchto motivů vyvolává ve čtenáři ty správné emoce, které ho přimějí otočit další stránku. A to přeci v knížkách jde ne? Přesně takhle by na nás měly působit ať už se jedná o křehkou romantiku, dobře zvládnutý sci-fíčko nebo třeba drsnej thriller, ze kterýho nám naskočí husí kůže.