1. Vaše knih je, musím říct, moc zábavným a v mnoha ohledech i velmi napínavým a dobrodružným cestopisem. Je to příběh o partě kamarádů, kteří ve svém rozhodnutí vycestovat do Mongolska reagují hodně impulzivně a spontánně. Jak moc je ta kniha autobiografická?
Myslím si, že je kniha z větší části autobiografická. Popisuji naši cestu, svoje pocity a podobně. Také občas utíkám k minulým či současným zážitkům.
2. Mě při čtení a vlastně už v prvopočátku, kdy jsme spolupráci domlouvaly, dost překvapilo, že se prostřednictvím vaší knížky vydáme právě do Mongolska. Do země, kde vlastně nic není. Proč teda právě Mongolsko?
Za mě toto bylo hodně spontánní. Myslím si, že Aleš se Smíškem chtěli vyzkoušet něco nového. Už dříve měli bohaté zkušenosti s cestováním různě po světě, buď pěšky, ale i na běžkách/sněžnicích. Koně pro ně představovali něco úplně nového, velká výzva a v Asii ještě nebyli…toto jsou však moje domněnky. Aleše jsem před cestou neznala vůbec, Ondru trochu. Já od mala toužila jet do Kanady a jezdit na koni po prérii. Jenže Kanada je už cenově někde jinde. Mongolsko bylo cenově dostupnější a velice zajímavé. Navíc je to bezpečná země a lidé jsou přívětiví. Už odmalička mám velice blízko ke zvířatům a z v tomhle ohledu je Mongolsko ideální, ve stepi se pasou koně, ovce, kozy, krávy a jaci. A ještě asi poslední důvod pro mě, nedávám moc dobře treky na těžko - s naloženým batohem. Bolí mě pak záda, chodidla, všecko… Mnohem víc jsem si oblíbila výlety na kole, kdy bagáž vezu na nosiči a s koňmi to bylo taky bezva. Však nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu, že?
3. No a je v téhle zemi na co byste nalákala? Nějaký kus téhle země, památka, zkrátka cokoli, co tam vážně stojí za to?
Do Mongolska bych nalákala na krásnou krajinu a čistou vodu, kterou můžete bez obav pít. Jezeru Chövsgöl se říká "modrá perla". Je to jedno z nejčistších jezer světa, obklopené modřínovými lesy a horami. Slyšela jsem, že už část cesty vyasfaltovali, což možná o něco zvýšilo cestovní ruch, ale i tak věřím, že je tam stále krásně. Třešinkou na dortu může být setkání s chovateli sobů Cátany. Velice zajímavé samo o sobě je podívat se do jurty a vidět pastevce, jak žijí tradičním způsobem života bez vymožeností dnešní doby a hlavně bez digitálních technologií. Vystačí si s málem a přesto jsou spokojení. Vyrábí si vlastní sýry a jogurty, nikam nespěchají, den tráví na čerstvém vzduchu a s těmi, které mají rádi.
Naprosto úžasný je nekonečný prostor. Ten pocit svobody, kdy jedete hodiny a hodiny krajinou bez plotů a silnic, je pro Evropana skoro nepopsatelný. Z vyprávění jiných cestovatelů z ubytovny v Ulánbátaru bych doporučila poušť Gobi. Není to jen písek. Najdete tu Plamenné útesy (Bayanzag), kde byly poprvé na světě objeveny dinosauří vejce, nebo zpívající duny Khongoryn Els, které při pohybu písku vydávají hluboký zvuk. No a možná se ukáže i olgoj chorchoj?! :-D
Dalším zajímavým zážitkem může být návštěva festivalu Naadam: "Tři mužské hry" (zápas, lukostřelba a dostihy), které se konají v červenci. Je to barevná, hlučná a neuvěřitelně autentická oslava národní hrdosti. A slyšet naživo hrdelní zpěv je taky nepopsatelný zážitek. Ráda bych v budoucnu navštívila Národní park Khustain Nuruu: Jediné místo na světě, kde můžete ve volné přírodě vidět koně Převalského (tachi), na jejichž návratu se významně podílí pražská Zoo. Pro lidi bez závazků, kteří mají zkušenost s koňmi, se nabízí i možnost pracovat zde jako průvodce a vyjíždět s turisty na vyjížďky na koních. Člověk pak dělá to, co ho baví a ještě je za to placený.
4. Hrdinové vašeho příběhu, pokud je tam můžu v rámci žánru nazývat, se rozhodnout částí téhle země vyloženě procválat na koních. Bez průvodce, bez nějakého jasného plánu cesty. Cestovat se zvířaty a na zvířatech mi přijde ještě o něco složitější, než bez nich? Má to nějaké překážky, na které je třeba myslet? Ptám se pro případ, že by se někdo z našich dnešních čtenářů nebo po přečtení knížky rozhodl podobné dobrodružství sám absolvovat?
Určitě doporučuji jet alespoň ve dvou. Aleš si moc pochvaloval trojici, protože se pak dobře hlasuje. Ano, cestování se zvířaty má svoje úskalí a rizika. Pomohlo nám, že jsme si na první tři dny najali průvodce, který nás hodně věcí naučil. Třeba jak uvázat koně (mimochodem mám ještě v plánu přidat do knihy video na uzel), jak uvázat náklad na koně a podobně. Jeli jsme převážně krokem, jednak vzhledem k terénu, který byl často kamenitý a pak taky proto, že se v klusu a cvalu hodně posouval náklad. A taky s ohledem právě na nákladního koně. Kůň v pohodě unese třeba 80 kg jezdce, ale to samé neplatí o „mrtvém“ nákladu, který se nepřizpůsobuje pohybu koně, nevyrovnává rovnováhu v zatáčkách a neodlehčuje mu v kopcích. Navíc je potřeba náklad správně vyvážit, aby byl na obou stranách stejně těžký, přiléhal k tělu a neplácal koně do boků a hlavně, aby netlačil koni na hřbet. Toto byla jedna ze stěžejních dovedností, kterou jsme se v Mongolsku naučili. Jednak jsme nechtěli nákladního koně odřít a když nebyl náklad přivázaný správně, museli jsme často zastavovat a převazovat ho.
5. Na závěr si neodpustím otázku na nějakou obrazovou nebo fotografickou přílohu. Přeci jen...zrovna cestopis si o takový doprovodný obsah vyloženě říká. Můžeme se tedy na něco takového těšit?
Kniha bude bohatě doplněna o fotodokumentaci, pořízenou přímo v srdci mongolské divočiny. Většinu fotografií pořídil Ondra Smíšek Novák, který má s focením bohaté zkušenosti a opravu to umí. Koneckonců, o něco později byl jako fotograf na mojí svatbě.
Komentáře
Okomentovat