Chci, aby můj příběh pomohl lidem, kteří se cítí zlomení osudem

Markéta Žáčiková pochází z velké rodiny, je nejmladší z dvanácti sourozenců a dětství pro ni bylo nejkrásnějším obdobím. Jako invalidní důchodkyně svádí svůj největší denní boj s nevyléčitelnou nemocí, – hidradenitidou, chronické, zánětlivé onemocnění kůže, projevující se bolestivými uzly nebo abscesy - která ji ničí mě fyzicky i psychicky. I když dlouhodobě podstupuje biologickou léčbu, která je její jedinou úlevou, nemoc jí po těle i na obličeji zanechala jizvy. Oporu jí poskytuje její „vyvolená“ rodina, kterou s manželem našla u blízkých přátel. Milují ji takovou, jaká jsem, a za tuhle bezpodmínečnou lásku je jim nesmírně vděčná. Žije s manželem a jeho synem v pronajatém domku na malé vesničce s pejsky, kteří jsou pro ni vším. Ráda vaří, chodí do přírody, poslouchá hudbu a vykládá karty. Knihu Zrození z popela, o které si bude povídat v dnešním rozhovoru, píše pro všechny, kteří mají na duši i těle jizvy jako já, aby věděli, že i se strachem a bolestí se dá najít síla k novému začátku.

1. Zrození z popela je autobiografickým příběhem a musím říct, že velmi otevřenou a intimní. Mohla byste nám ji trochu přiblížit?

Zrození z popela je můj skutečný příběh – a zároveň něco, co se nepíše lehce. Otevírám v něm věci, o kterých se často mlčí. Vracím se do dětství plného lásky, ale i momentů, kdy jsem jako malá zažívala strach, bolest a bezmoc. Píšu o pobytech v nemocnici, které ve mně zanechaly hluboké stopy, i o chvílích, které navždy změnily naši rodinu. Není to ale jen těžký příběh. Je to i o naději a o tom, že i když člověk projde tím nejhorším, může znovu vstát a jít dál.

2. To určitě nebylo jednoduché vracet se zpět k takto těžkým okamžikům, vzpomínat, reflektovat si jednotlivé události i rozhodnutí.

Nebylo to vůbec jednoduché. Při psaní se mi vracely pocity, které stále hodně bolí, a ty emoce mě znovu úplně pohltily. Často se mi stávalo, že jsem přes slzy ani neviděla na písmena na obrazovce. Musela jsem se od počítače na chvíli zvednout, odejít od toho a dát si pauzu, abych se uklidnila a mohla se k těm vzpomínkám vzápětí vrátit. Bylo vyčerpávající prožívat tu bezmoc a strach znovu, slovo od slova. Ale věděla jsem, že ty slzy k mé knize patří, protože bez nich by ten příběh nebyl tak pravdivý. Musela jsem to ze sebe vypsat, aby se z toho popela mohlo konečně zrodit něco nového.

3. Co mi od začátku přišlo, řekněme fascinující a na dnešní dobu hodně netypické, bylo zázemí, ze kterého hlavní hrdinka, potažmo vy vzešla. Jaké to je žít v takto velké rodině, kde je dvanáct dětí? Já v tom totiž vidím jeden velký chaos, hluk...i časově se mi to jeví hrozně náročné.

Žít v tak velké rodině pro mě znamenalo především to, že jsem byla nejmladší ze všech dvanácti dětí. Možná to zní fascinujícím způsobem, ale pro mě byla nejdůležitější ta nesmírná citová vazba na mé rodiče a tetičku. Přestože nás bylo hodně, já jsem se jako malá cítila velmi zranitelná, zvláště když jsem musela trávit čas v nemocnicích bez nich. Ten hluk a chaos, o kterém mluvíte, byl v mém vnímání přehlušen strachem z odloučení od maminky tetičky a tatínka. Moje dětství bylo sice plné sourozenců, ale můj svět se točil kolem lásky těch tří nejbližších lidí, o které jsem později přišla. Právě tato hluboká láska z dětství je to, co mi dalo sílu přežít všechno to utrpení, které přišlo později.

4. Ta knížka není úplně jednoduchá, to si nebudeme nic nalhávat, komu byste ji doporučila?

Tuto knihu jsem psala s láskou v srdci především pro svou maminku, tatínka a tetičku. Je to poděkování za jejich péči, kterou mi věnovali. Zároveň je ale určena všem, kteří prožili nebo právě prožívají něco podobně těžkého. Chci, aby můj příběh pomohl lidem, kteří se cítí zlomení osudem. Mým hlavním cílem je dodat jim sílu, aby se nikdy nevzdávali, věřili v lepší zítřky a dokázali si vážit každého úsměvu i maličkosti. Je to vzkaz pro každého, kdo potřebuje vědět, že i z popela se lze zrodit znovu a že naděje existuje vždy.

5. Ještě se na chvíli vrátím k té rodině. Ví někdo z nich nebo z vašeho blízkého okolí, že jste takový příběh napsala? Podporují vás v tomhle rozhodnutí?

.Je to pro mě velmi citlivé téma. Moje rodina sice něco tuší, ale o samotné knize jsme spolu doposud nemluvili. Psaní pro mě představovalo vnitřní proces, kterým jsem si musela projít úplně sama, abych dokázala být k sobě i ke čtenářům naprosto upřímná. Chci, aby zaznělo, že jsem všem lidem ze své minulosti odpustila, protože bez toho by se nedalo žít dál. Odpuštění však neznamená, že jsem zapomněla. Jizvy na mém srdci zůstávají dodnes a tato kniha je způsobem, jak se s nimi vyrovnat a vzdát úctu mým rodičům a tetičce. Mou největší oporou je manžel, který při mně stál v každé chvíli a byl mi v celém tomto období oporou.