Tvorba skotského spisovatele a scénáristy Irvina Welshe je v mém životě hluboce zakořeněná. Jeho romány sem začala číst už někdy na základce a prováděly mě celým dospíváním a pravděpodobně tím nejzásadnějším obdobím během puberty. Jeho knihy sem vyloženě hltala, nechala se jeho postavami provázet ulicemi Londýna, zprostředkovaně prožila první drogovej rauš i odvykačku, - aniž bych tušila, že jednou si tohle prožiju na vlastní kůži - propařila celý noci a vedla dlouhý filozofický diskuse o životě, lidech, literatuře... Dá se říct, že mě jistým způsobem formovaly a daly mi dost silný základ do života včetně hodnot, názorů, přístupu k lidem a nějakýho cítění, který možná spoustě lidem může připadat podivný, na hraně, třeba i postavený mimo zákon nebo společenskej úzus, ale já sama sem za ně ráda. Nechci teď říct, že bez Welshových knih bych byla jiným a třeba i sobečtějším nebo odtažitějším člověkem, to vůbec ne, ale v každým případě v mojí duši pomohly probudit to, co tam dřímalo, to se prostě nedá popřít a byla bych sama proti sobě, kdybych to dělala.
Několik Welshovým románů se dočkalo i filmových zpracování, který za sebe můžu fakt vřele doporučit, i když nejde zrovna o snímky pro mainstreamové diváky, protože jde o dost metaforické, extatické a často i snové příběhy, kde se nešetří násilím, drogami, sexem, explicitnostmi, chudoby...a vším, co patří kamsi pod Londýn, pod ty načechraný a načančaný uličky, luxusní restaurace, drahý obchody s oblečením - ať už se bavíme o době dnes nebo o krásných a drsných letech osmdesátých. Vzpomeňme třeba legendární Trainspotting, ten se, mimochodem, dočkal i audioknižního zpracování a já už roky doufám, že nepůjde o jedinou jeho knihu, kterou budu moct i poslouchat - nebo třeba Extázi - šmarjá zas si budu muset něco z toho přečíst nebo se podívat na ty filmy, tohle sou totiž přesně ty zážitky, který chce člověka opakovat. Ostatně, s těma drogama je to stejný. Jednou to zkusíte, stojí to pekelně za to a mozek, ten malej mazanej bídák si to bude pamatovat už navěky - čert vem pythaghorovu větu a podobný nesmysli. Welsovy knihy zkrátka k člověku promlouvaj, doslova.
No a tak se není čemu divit, že se jeho slavná sbírka povídek s názvem Acid house dostala i na prkna, která znamení svět. A modří už vědí, že tím myslím prkna divadelní. Týhle inscenace se nezaleklo ani Dejvický divadlo a přineslo tak tyhle voprsklý, v podstatě obyčejný příběhy o lidech, co nenosí kravaty ani nažehlený košile plný vulgarit zas k úplně jiný skupině lidí. K těm, co by po takovýhle knížce třeba jen tak nesáhli, k těm, kteří neholdují starým filmům. Což je skvělý, protože...protože prostě je. Těžko se to vysvětluje vzhledem k povaze Welsova psaní a celé atmosféře jeho děl. Zvlášť v tomhle případě, protože jde o povídky, který ve filmu i na divadle zkrátka a dobře musí fungovat i jako celek a je třeba najít mezi nimi nějaké společné téma, prvek, červenou nit, chcete-li, která je všechny sváže dohromady aniž by došlo k nějakým hluchým místům, nesrovnalostem a nesmyslům v ději. Což se tady, naštěstí, nestalo.
A teď si asi říkáte, proč vám píšu o divadelní inscenaci v rubrice o filmech, na kterejch sem byla v kině, že jo? Fór je v tom, že sem Acid house před kvadrilionem let četla a teď, plná očekávání, sem sice vyrazila na jeho divadelní zpracování, ale právě do kina. Acid house nebo taky Ucpanej systém, se totiž promítal právě v kinech po celý republice. A to sem si prostě nemohla nechat ujít, když už se mi nepoštěstilo vidět ho přímo v divadelním hledišti, což je mi teda extrémně líto, protože tohle bylo úžasný. Jakože fakt úžasný! Skvělý herecký výkony - Hynek Čermák mi připomněl mýho bejvalýho, jehož kladný vlastnosti pomalu a jistě umíraly pod vlivem těch špatných, Klára Melíšková byla dokonalým ztělesněním matky, kterou rozhodně být nechci a...a pokud je Bůh přesně takový jako Ivan Trojan, mám v sobě ještě kus víry. A jeho závěrečný monolog mě dojal. No, nebudu vám lhát, po skončení sem měla chuť dát si to celý ještě jednou.
Ucpanej systém je fakt divadelní představení s koulema. Nechybí mi nic od podivnýho a pro někoho možná i pokleslýho humoru, přes absurdní okamžiky, božské výroky až po všechnu tu lásku, bolest, vztek, strach, víru a touhu, která v člověku je. Acid house je plný emocí, filozofických myšlenek, otázek, na něž chcete najít odpovědi, odpovědí, které byste nečekali, životních mouder...je to velkej pytel plnej blech, který koušou, škádlí vás, poskakují a cupují ho na malé kousíčky, které nemá smysl zametat.
Komentáře
Okomentovat