V rámci tohohle příběhu, který si za chvíli představíme, jsem měla možnost setkat se i s jeho autorem, - pravda, primárně šlo o setkání nad jiným jeho románem, ale takové akce nikdy nebývají jednostranné, to víme všichni - což bylo nejen moc zajímavý a obohacující, ale tak tak nějak...silnější a intenzivnější, než když člověk čte knížku sám sobě si pro sebe, případně, jako v mým případě, poslouchá audioknihu a vše vnímá a cítí tak nějak soukromě.
Jasně, je skvělej, pohlednej, inteligentní, pozornej, má všechny vlastnosti a rysy, který nás holky na chlapovi zaujmou, zaimponují a ohromí nás, což v tu chvíli hraje dotyčnému vyloženě do karet, jenže i takovýhle muž může být...manipulativní monstrum, vlk v rouše beránčím, agresor, který přesně ví, kam udeřit - fyzicky i psychicky. Takovej chlap, ostatně i ženská s těmihle vlastnostmi a jakousi mocí, jsou těmi nejnebezpečnějšími lidmi, jací nám mohou vpadnout do života. Nedají se odhalit, respektive se odhalují dost těžko, jsou neproniknutelní, všechno, co dělají se jeví jako ten nejlepší úmysl, kterým nám dokazují svou lásku a náklonnost a i pro naše okolí - ať už to blízké nebo vzdálenější - jsou těmi nejdokonalejšími partnery jaké vedle sebe můžeme mít.
Z úvodní fotky už ste mohli rozklíčovat, že se dneska pobavíme o Srpnách, které před pár lety vyšly u Nakladatelství Host a dočkaly se právě i audioknižního zpracování. Pro mě to byla, i přesto, že jde o prvotinu, druhé setkání s tvorbou Jakuba Stanjury, jako první sem totiž četla Medúzy, se kterými přijel k nám do Tábora do mojí oblíbené Jednoty, kam tímto všechny srdečně zvu na besedu o sborníku toho nejlepšího, co zatím česká literatura světu dala, ráda vás tam uvidím. :) No a i na Medúzy se časem chystám, protože si tenhle příběh prostě potřebuju vychutnat znovu. I když slovo vychutnat je tady spíš výsměchem, jak jemu a celému tématu, tak i hlavní hrdince. Ale o tom až později, dneska je to románu Srpny, tak ať ho neodsuneme na vedlejší kolej.
Musím ovšem konstatovat, že v obou případech se Jakubu Stanjurovi podařilo zplodit skvělé, uvěřitelné a svým způsobem i silné hlavní hrdinky, což se u mužů stává málokdy. Minimálně mám ten dojem. Jde o ženy, s jejichž názory, postoji, chováním i reakcemi se dokážu naprosto a bez větších výhrad ztotožnit a uvěřit jim, což je pro každý příběh extrémně důležitý ať už čtete/posloucháte o ženách/mužích/dětech nebo démonech. No, jak v Medúzách, tak i v Srpnách máme hrdinky, který nás svými osudu můžou varovat, hodně naučit, vzbudit silnější pocity empatie, ale třeba i naštvat, rozlítostnit nebo vyděsit. Sou lidský, reálný, barevný, chybující i milující...sou jako my. A to je moc dobře, to si pojďme říct. Ale...Daniela, hlavní hrdinka románu Srpny, je na tom, řekla bych, tak nějak hůř. Řekneme si, proč.
Tahle ženská má totiž hroznej život už od úplnýho počátku. Doma se jí už od dětství příliš lásky nedostává, sama se potýká s vlastními smutky a úzkostmi a dost možná tu svoji roli hraje i domácí násilí a psychický teroru, který je maskován neohrabaností její sestry. Na jednu stranu to tak klidně může být, já sama sem dost velký vohráblo na to abych občas vypadala jako týraná osoba, i když jde ve skutečnosti jenom o mojí nešikovnost, na stranu druhou v nás jednotlivé scény a události zanechávají jisté pochybnosti o tom, co se skutečně děje za zavřenými dveřmi jejich bytu. No a líp na tom není ani v dospělosti, kdy se už - poměrně sebejistá a tak nějak ukotvená - seznámí s mužem, který se má stát její záhubou.
Pravda ovšem je, že vedle takového člověka jeden velmi pomalu, nenápadně a nepozorovaně chřadne, odcizuje se své rodině i přátelům, opouští práci i koníčky ať je miluje jak chce moc a duševně i fyzicky umírá. A pokud se takovému člověku nedostane brzké pomoci, podpory, péče, pochopení a přístřeší - těhle 5P je opravdu extrémně důležitý, tak na to, prosím, myslete, pokud to bude potřeba - můžou být důsledky takového vztahu naprosto fatální a konečné. Na takovýho chlapa, bohužel, narazí právě Daniela a zamiluje se do něj tak, že je jejich vztahu, láska, pohodlí a spokojenosti ochotna obětovat všechno - svojí nezávislost, hodnoty, kariéru, rodinu, kamarádky...a pomalu tak i sama sebe, protože o pomoc si samozřejmě v týhle situaci říct nedokáže, protože se přeci nic neděje, protože ona je tou špatnou, kterou je třeba hlídat a poučovat, protože ona je tou nešikovnou, bázlivou, slabou a i přes své chyby bezmezně milovanou. Ona je tou, kdo by MU měl být vděčný.
Musím říct, že Veronika Lazorčáková tenhle příběh přečetla/odvyprávěla naprosto skvěle. Bylo v něm všechno, co do něj Jakub Stanjura vložil - láska, cit, bolest, intimita, vášeň, smutek, osamění... Na člověka ta tíseň a beznadějnost úplně padne, zakousne se jako ten nejzákeřnější parazit a i když ho vytrhnete a ránu si ošetříte část toho jedu z něj ve vás zůstane a přetrvá. Což je teda vyloženě emotivní Mordor, kterej z duše vesele expanduje do mozku a tam si hezky a v poklidu zakoření. Právě v tom je kouzlo a síla každýho dobrýho románu. Právě tyhle aspekty a emoce, které v nás vyvolávají a ideálně přetrvávají delší dobu nás v životě posouvají, učí nás empatii, naslouchání, posouvají hranice toho, co jsme nebo nejsme u lidí ochotni akceptovat a utvářejí naše hodnoty. A to je moc důležitý...
Komentáře
Okomentovat