Velká rodina, vážná nemoc a pády na dno

Život každého z nás je svým způsobem jedinečný a neobyčejný. Pravda, každý něčím jiným, ale rozhodně to neznamená, že je něčí trápení, radost nebo těžkosti menší, než těch ostatních. Velký rozdíl je ovšem v tom, jestli se rozhodneme o svém životě mluvit, nahlas, otevřeně a třeba i veřejně nebo jestli si svoje zkušenosti a znalosti necháme pro sebe a za velkým trápením a bolestí zabouchneme dveře aby se o nich nikdy nikdo nedozvěděl. To je to jediné, co nás v těhle případech odlišuje od ostatních. No, Markéta Žáčiková patří do té první skupiny lidí. Její život si totiž zaslouží být vyprávěn. A to do těch nejmenších a nejpodrobnějších detailů. Takovýhle život totiž vede málokdo.

Už jenom ta skutečnost, že je autorka knížky Zrození z popela, kterou bych vám dneska ráda představila, nejmladší z dvanácti sourozenců je příběh a zkušenost sám o sobě. Mnozí z nás si často nesednou ani s jedním sourozencem, i dvě nebo tři děti dokáží nadělat hromadu hluku, bince, zmatku...minimálně to tak na mě působí a vůbec si nedovedu představit, že bych sama vyrůstala v takhle velký rodině. Vy jo? Mimochodem tohle jsme s autorkou nakously i v našem společném rozhovoru, kde si povídáme, samozřejmě, i o knížce, tak pokud ste ho ještě nečetli, mrkněte. :) No, jenže Markéta toho za sebou má mnohem víc. A stejně tolik toho má i před sebou, to si pojďme přiznat hned na začátku.

Od narození se totiž dnes a denně pere s poměrně závažným, chronickým onemocněním kůže, které se projevuje zánětlivými ložisky, hnisajícími boláky a vředy, které se objevují na těch nejcitlivějších místech na těle, - víc jsem vám tuhle nemoc představila ve vlogu, který ke knížce jakožto celku vyšel a najdete v něm i fotky - což je extrémně bolestivé, nepříjemné onemocnění, které na těle člověka zanechává viditelné stopy, jizvy a především projevy. Navíc...nelze ho léčit a jediné, co dnešní medicína může takto nemocným nabídnout je mírnění příznaků, což teda taky není zrovna dvakrát pozitivní. Právě tuhle nemoc a svůj přístup k ní, celkovou diagnostiku, léčbu i život, který s ní člověk musí chtě nechtě žít - a to co možná nejnaplněněji, plnohodnotně i radostně, což není vždycky jednoduché.

Markéta Žáčiková v téhle novele hovoří především o sobě, svém dětství, rodině, dospívání i partnerech, z nichž ne všichni zvládli mít po svém boku takto nemocného člověka - ono, co si budem, onemocnění, které je takto viditelné, pro někoho možná nechutné a odpuzující, spoustu lidí odradí a probudí v nich třeba i silný pocit štítivosti - ne vždycky přijmou. Což je teda dost hrozný, mimochodem a je jedině dobře, že měla Markéta dost sil, kuráže a odvahy o tomhle všem napsat knížku a veřejně tak mluvit o něčem, co bychom raději neviděli. Vše popisuje velmi otevřeně, upřímně, bez příkras zbytečných pozlátek a dává nám tak možnost nahlédnout do života obyčejný ženský, která má a vždycky měla svoje sny, plány, touhy a přání, z nichž některé se vůbec nemohly naplnit. Protože nemoc si zkrátka nevybírá a je jí jedno, že sme chtěli žít jinak, líp a především bez ní.

Teď to možná působí, že půjde o velmi neutěšené a depresivní čtení, což je svým způsobem pravda, nicméně rozhodně není tenhle text jenom temný. Je tu spousta krásných, světlých a radostných okamžiků Markétina života. Ať už jde o okamžiky strávené s milující a harmonickou rodinou, momenty, kdy nebyla upoutaná k nemocniční posteli a připojená na infuze a mohla se radovat ze sluníčka, čerstvého vzduchu a takových malých drobností, které tvoří život každého z nás. Spolu s ní prožijeme i tu opravdovou lásku, tu která ji neopustila, neodsoudila a která jí nepohrdala. A to není vůbec málo. Naopak. Prožít takové chvíle je vzácný, není to samozřejmost a i když to pro mnohé z nás tak může vypadat, je to to nejvíc, co v životě máme.